TITANIC

Hrajou: Kate Winslet a Leonardo Dicaprio

Titanic2:napodobená ještě větší lod než Titanic je Queen Mary2

TITANIC A QUEEN MARY 2 NEJKRÁSNĚJŠÍ ZÁOCEÁNSKÉ LODĚ!

Byl obrovský a luxusní. Lidé o něm ve své pýše říkali, že je nepotopitelný. Když vyplouval Titanic na svou první plavbu, byli na jeho palubě také chudý Jack a bohatá Rose. On vyhrál lístek v pokeru, ona měla pronajato jedno z nejluxusnějších apartmá. Prožili spolu nejkrásnější chvíle života a slíbili si, že už se nikdy nerozejdou - až do oné osudné noci, kdy pýcha lidstva narazila v Severním moři do ledovce, který Titanic neúprosně poslal ke dnu. Krásná romance se změnila ve zběsilý a tragický boj o záchranu. Kolik jim zbývá? Hodina, možná dvě…

Trup lodi byl spuštěn na vodu 31. května 1911, 2. dubna 1912 pak prošel úspěšně zkouškami a kontrolami. 3. dubna na něm v Southamptonu provedl inspekci hlavní inspektor ministerstva obchodu, který neshledal žádné pochybení.

Spuštění na vodu

10. dubna vyplul Titanic na svoji první plavbu na trase Southampton - New York. Na palubě měl asi 1300 cestujících, z toho 337 v první třídě. Mimo jiné se na palubě nacházeli generální ředitel společnosti White Star Line a šéfkonstruktér lodi. Lodi velel šedesátiletý kapitán Edward J. Smith, komodor flotily White Star Line, který předtím sloužil na Olympicu (sesterská loď Titanicu). K ruce mu bylo 7 důstojníků (vrchní důstojník Wilde a 1.-6. důstojník).

První plavba

Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker, které se objevovaly nezvykle daleko na jihu. Obsluha radiostanice však byla natolik přetížena, že předala kapitánovi a důstojníkům jen část z těchto zpráv, nicméně je zřejmé, že kapitán i důstojníci si byli dostatečně vědomi rizika setkání s krami. I přes to však Titanic plul dále rychostí 21 uzlů, což ukazuje na značné sebevědomí kapitána (nebo velký tlak, kterému byl vystaven od generálního ředitele společnosti).

Místo ztroskotání Titanicu

Ztroskotání

14. dubna ve 23:39 zpozoroval námořník Frederick Fleet držící hlídku ve vraním hnízdě kru před přídí lodi a informoval o ní můstek. A první důstojník Murdoch se dopustil chyby, když vydal osudový rozkaz: "Docela vpravo! Plnou silou zpět!!"

Pokusy s Olympicem ukázaly, že srážku nebylo možno odvrátit. Titanic mohl přežít jen tehdy, pokud by narazil do ledovce přímo, nebo případně kdyby se o led otřel trochu méně důrazně. Lze pochopit, proč první důstojník nehodlal najet s lodí na ledovec, ale jeho pokyn nebyl optimální ani pokud jde o úhybný manévr. Titanic měl při své velikosti relativně malé kormidlo a reagoval na ně pomalu. Plný zpětný chod šroubů navíc účinek kormidla ještě mírně tlumil. Lepší by bylo ponechat šrouby v plném chodu vpřed, případně dát zpětný chod pouze u levého šroubu - za těchto okolností by Titanic uhnul o kousíček více a možná by pak přežil, byť nepochybně těžce poškozen. Takto byl jeho osud zpečetěn.

Parník narazil na kru pravým bokem přídě a ta rozervala jeho trup těsně nad dvojitým dnem v délce 100 metrů, což znamenalo, že bylo proraženo prvních 6 vodotěsných komor. Jelikož přepážky nebyly vodotěsně napojeny na paluby a paluby samy taktéž nebyly vodotěsné, bylo jasné, co se stane: ztěžklá příď se bude nořit do vody, až se přední komory zaplní a ponoří natolik, že se voda přeleje přes hranu vodotěsné přepážky číslo 6 do sedmé komory. A pak do osmé, deváté…

V 00:05 kapitán lodi po prohlídce podpalubí a konzultaci s šéfkonstruktérem, který dal lodi hodinu, maximálně hodinu a půl života, nařídil spustit záchranné čluny a o deset minut později vyslal radista Phillips do éteru první signál CQD. Kapitán i Andrews se shodli na tom, že je třeba zabránit panice - loď měla místo ve člunech jen pro zhruba polovinu osob na palubě (a to jen proto, že nebyla plná ani z 50%). Všichni cestující dostali záchranné vesty, ale to mělo jen pramalý význam. V ledové vodě severního Atlantiku mohli netrénovaní lidé přežít tak 5-10 minut a i ti nejodolnější jedinci nemohli podchlazení odolávat déle než dvacet minut.

Osud si s lodí krutě zažertoval. Poblíž Titaniku se nacházela minimálně jedna loď s radiostanicí, která k němu mohla dorazit ještě před potopením - parník Californian kapitán Stanleyho Lorda. Na její palubě však byl pouze jediný radista a ten vypnul aparaturu a šel spát jen několik minut před tím, než Titanic narazil na kru. Volání o pomoc tedy zachytily pouze lodi, které neměly šanci dorazit k místu ztroskotání včas na záchranu lidí, kteří se nevejdou do záchranných člunů. Nejblíže se nacházela loď Carpathia kapitána Arthura A. Rostona. Ten si byl dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě a udělal vše proto, aby dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak odsudky pro podstoupení přílišného rizika (byť těch bylo podstatně méně), neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů, prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí minimálně o 3 uzly vyšší.

Krom volání o pomoc zde byl ještě jeden aspekt - neznámá loď nacházející se asi 10 mil od Titaniku, patrně stála přes noc v ledovém poli. Nezareagovala však na signály Morseovou lampou ani na signální rakety (které ovšem neměly tu správnou barvu). Tato loď představuje dodnes záhadu. Během pozdějšího vyšetřování došla britská komise k závěru, že se jednalo o Califronian a obvinila kapitána Lorda a jeho důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord to odmítal a po celý zbytek života se pokoušel očistit své jméno od odsudku, který mu zničil kariéru.

Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanikem nacházela třetí loď, kterou viděli oba a která odplula ještě před tím, než se Titanic potopil. Také zdůrazňoval, že rakety (navíc podle něj i službukonajících důstojníků vystřelované daleko za lodí) měly bílou barvu, nikoliv červenou, jaká byla určena pro nouzové signály. Nutno říci, že ačkoliv neexistují přímé důkazy pro jeho obhajobu, lze ji považovat za pravděpodobnější scénář, než byl ten, ke kterému došla vyšetřovací komise. Každopádně ale lze považovat za chybu, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje.

Spouštění člunů se na Titaniku neobešlo bez potíží - krom několika technických problémů, které se nakonec nepodařilo překonat, byly navíc spouštěny na hladinu ne zcela naplněné. Předpokládalo se, že budou doplněny ženami z nižších palub, nebo že po potopení lodi sesbírají část trosečníků, ale první naděje se nenaplnila a kapitánův rozkaz zůstat poblíž lodi čluny (ty co jej zaregistorvaly) ignorovaly pro obavu z víru. Pro nedostatek času, výcviku posádky a zvyšující se náklon lodi se nepodařilo včas spustit skládací čluny. Zachránilo se tak 706 cestujících a členů posádky.

Ve 2:05 kapitán Smith osobně navštívil radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli a nařídil jim opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům a všem členům posádky, které potkal. O čtvrt hodiny později loď zmizela pod hladinou.

Konstrukce lodi

V roce 1909 zahájila loděnice Harland&Wolff v Belfastu stavbu zaoceánského parníku Titanic, objednaného společnosti White Star Line. Titanic byl spuštěn na vodu dne 31. května 1911 a 10. dubna 1912 se vydal na svou první plavbu.

Dlužno poznamenat, že Titanic nebyl jedinou obří lodí této doby. Spolu s ním byly navrženy a realizovány také dvě sesterské lodě Titanicu. První byla Olympic a druhá Gigantic. Olympic se s úspěchem plavila po Atlantiku za světové války, Gigantic, později přejmenovaný na Britannic byl potopen německou minou v roce 1916.
Parametry lodi:

• Délka 269 m
• Šířka 28,5 m
• Výška 53,5 m
• Ponor 10,5 m
• Výtlak 53 200 tun
• Šrouby
• • 2 krajní o hmotnostech 38 tun
  • 1 střední těžký 22 tuny
• Rychlost 23 - 25 uzlů (převod: 10 uzlů = přibližně 18,5 km/hod)
• Stroje
• • 2 čtyřválcové pístové parní, trojčinného expanzního typu
  • 1 nízkotlaká parní nereverzibilní turbína

Výkon 50 000 - 55 000 koní

Loď měla celkem 9 palub. Nejvyšší z nich byla člunová s 20 záchrannými čluny, dále následovalo 7 palub označené DECK A - G , kde se vyskytovaly ubytovací prostory pro cestující a posádku, dále společenské místnosti jako jídelny, kuřárny, tělocvičny a skladovací prostory. Nejníže bylo dvojité dno. V první části byly sklady pošty, strojovny a druhá část bylo již samotné dno. Loď byla rozdělena na 16 vertikálních vodotěsných komor, které byly rozděleny ocelovými přepážkami. To mělo zajistit udržení loďi, kdyby došlo k čelnímu střetu a následně k zaplnění max. 4 komor.

Loď měla 4 zkosené komíny - tři od kotlů a čtvrtý sloužil jako ventilátor. Na palubě byly dva stožáry. Na předním z nich byl uložen strážní koš pro hlídku.

Celková kapacita byla 3547 osob: cestující I. třídy 905, II. třída 564, III. třída 1134 a posádka 944. Cena lístku pro I. třídu byla tehdy 870 liber (v přepočtu dnes asi 42000 Kč).

Posádka a cestující

• Kapitán E. J. Smith
• Důstojníci
• • H. T. Wilde (zástupce kapitána)
  • W. M. Murdoch (první)
  • Ch. H. Lightoller (druhý)
  • H. J. Pitman (třetí)
  • J. G. Boxhall (čtvrtý)
  • H. G. Lowe (pátý)
  • J. P. Moody (šestý)
• Telegrafisté
• • Jack Philips
  • Harold Bride
• Kormidelníci
• • R. Hitchens
  • A. Ollivier

V Southamptonu se na "plovoucí palác" nalodilo celkem přes 2100 osob - od posádky až po cestující první, druhé a nakonec i třetí třídy. Cíl trasy byl New York. Cestou se Titanic ještě zastavil v přístavech Cherbourg a Queenstownu, kde přistoupili další. Celkový počet lidí na lodi před katastrofou je uváděn 2228 lidí. Titanic po vyplutí z Queenstownu (dnes se ten přístav jmenuje asi jinak) se vydal po tzv. "severní trase" směrem k New Yorku.

Varování před ledovci

Onu mrazivou neděli přijal telegrafista lodi po 9. hodině ranní od dalších lodí plujících do Severní Ameriky stejnou trasou asi šest varování před výskytem ledových hor. První depeše byla z parníku Caronia pro kap. Smitha, odpoledne druhá z lodi Baltic byla předána J. B. Ismayovi - generálnímu řediteli společnosti White Star Line. Ten si ji přečetl a beze slov ji dal do kapsy. Další zpráva byla hlášena onoho dne ve 21.40 z lodě Mesaba . Hlídky byly sice upozorněny na možné výskyty ledových polí, ale toho večera zahlédnuty nebyly. (Hlídky neměly dalekohledy!)

Byla krásná, jasná noc, absolutní bezvětří. Jediné, co mohlo trochu poukazovat na výskyt ledovců byla skutečnost, že teplota vody z 8 stupnů postupně klesla až na nulu a s teplotou vzduchu to nebylo o nic lepší. Titanic však ani nezpomalil, ani nezměnil směr. Plul rychlostí 22 uzly. Většina pasažérů odpočívala po večeři, cestující 2. a 3. třídy zpívali náboženské písně a nikoho z nich vůbec nenapadlo, že do pěti hodin bude loď na dně Atlantiku.

Neděle, 14. dubna - po 23. hodině

Asi ve 23.35 hlídka (R. R. Lee, F. Fleet) zahlédla 0,5 míle před lodí temný předmět. Fleet třikrát trhnul provazem zvonu a telefonoval na můstek. První důstojník Murdoch přikázal "docela vpravo" a "plnou parou vzad". Mělo se tedy stát to, že se záď začne podle kormidla stáčet doprava a příd tímpádem doleva. Nicméně manévrovatelnost lodi nebyla úplně nejlepší, protože parní turbína nebyla reverzibilní, střední šroub musel nejdříve zastavit a teprve potom nabrat zpáteční směr. To proces otáčení doleva zpomalilo. Nicméně, když se loď konečně začala stáčet doleva, zdálo se, že mine ledovec o vlas, Fleet vydechl úlevou - avšak předčasně.

Na palubu začaly padat kusy ledu a mezitím plovoucí hora ledu prořezávala do pravého boku trhlinu dlouhou 90 metrů. Loď zastavila. Důstojník William Murdoch nechal okamžitě zmapovat stav lodi a rozsah škod. Většině pasažérů připadala srážka jako pouhé ťuknutí, někteří nezpozorovali ani to.

Pánové Smith, Ismay a hlavní konstruktér lodi Thomas Andrews se sešli, aby se poradili. Andrews odhadoval, že Titanic se může na hladině udržet hodinu, maximálně dvě.

Ve 23.50 přijal telegrafista Phillips od důstojníka Boxhateho papírek s aktuálními souřadnicemi a začal vysílat tísňová volání: MGY (kód Titaniku) a následně CQD (i když v roce 1906 byl v Berlíně schválen tísňový signál SOS). Signál zachytila loď Carpathia , která byla od Titaniku vzdálena asi 4 hodiny plavby. Nicméně nabrala kurs k Titaniku, rychlost byla zvýšena ze 14 uzlů na 17. Další lodí, která zachytila tísňové volání byl Californian , který neodpovídal.

Po půlnoci

Asi 25 minut po půlnoci dostala posádka příkaz připravit všechny záchranné čluny. V nejlepším případě mohly pojmout asi 1180 lidí, což bylo o necelou tisícovku méně, než byl celkový počet pasažérů. Zmatek postupně sílil, cestující nebyli vůbec poučeni, jak se mají v takovéto situaci chovat - nikdo totiž nepředpokládal, že by Titanic bylo někdy nutné nouzově opustit.

Ve zmatku byl první člun o kapacitě 65 osob spuštěn pouze s 28 a druhý o kapacitě 40 lidí pouze s 12 lidmi. V 1.40 začali nastupovat muži, kdy se už zdálo, že žádné ženy a děti na palubě nejsou. Ukázalo se však, že po chvíli vyběhly z nejnižších palub právě mnoho žen a dětí, které na člunovou palubu nepustili a mnozí ani netušili, co se vlastně děje. Mezitím se příď lodi stále potápěla, postupně byly zatopovány komory a paluby od přídě směrem k zádi.

Ve 2.15 měly být spuštěny 2 poslední skládací čluny, ale Titanic byl už natolik nakloněný a z větší části pod vodou, že spustit čluny se nepodařilo. Pak se uvolnil jeden z kotelních komínů, následovalo přelomení lodi, kde úplně zatopená příď pod tíhou vody začala klesat ke dnu. 70 stupnů nakloněná záď se svezla zpátky na hladinu. Po chvíli se začala zvedat až téměř do kolmé polohy, kde v jednom okamžiku stagnovala jako houpající se korek na vodě (20 sec) a po té zmizela pod hladinou. Stalo se tak ve 2.20. O 10 minut později obě části lodi stanuly na dně oceánu v hloubce asi 3800 metrů.

Pondělí ráno

Asi o tři a půl hodiny, kolem 6. hodiny ranní, dorazil na místo neštěstí parník Carpathia, který na palubu naložil trosečníky. Kapitán lodi dále hledal těla obětí, ale žádná nenašel. (O pár dnů později jedna kabelová loď vylovila z moře přes 300 mrtvých těl)
Katastrofu přežilo celkem 705 lidí - zachránilo se 338 můžů, 316 žen a 51 dítě. Mezi ty, kteří nepřežili, byli kapitán Smith, konstruktér lodi Andrews a telegrafista Phillips. Parník Carpathia doplul do New Yorku 18. dubna.

Více než 1500 mrtvých

Ve vodách Titaniku nalezli smrt 1523 lidé. Titanic, který se potopil asi 580 km jihovýchodně od New Foundlandu brázdil vody přesně 4 dny, 17 hodin a 20 minut. O neuvěřitelné katastrofě informovaly noviny ve zvláštních vydáních a to nejen v Anglii či ve Spojených státech, ale na celém světě. (V USA to byly např. Daily Graphic, u nás Lidové noviny) První zádušní mše se konala 19. dubna 1912 v katedrále sv. Pavla v Londýně.

Vrak Titanicu

Vrak Titanicu byl objeven až téměř o 3/4 století po katastrofě. Brzy ráno 1. září 1985 začalo podmořské plavidlo Argo snímat trosky Titanicu. Expedice objevila dvě části plavidla ležící na mořském dně asi 650 metrů od sebe. Dr. Robert Ballard, šéf expedice, se cítil, jako kdyby otevíral faraonovu hrobku.

O rok později jiná expedice pořídila detailní fotodokumentaci vraku a získala i snímky luxusních předmětů - nádobí, láhve vína - vše v perfektním stavu. Nikdo však nenašel trhlinu, která ono potopení způsobila.

Titanic a dnešek

Dnes se lidé k této nejděsivější námořní katastrofě stále vrací. Inspiruje mnoho literárních tvůrců, ale i filmaře. Jedna z prvních povedených filmových verzí Titanic je z roku 1953, kdy jeho tvůrci získali Oscara za scénář. Od té doby vznikala řada filmů a seriálů, jenom mi dovolte připomenout nejposlednější dílo - film režiséra Jamese Camerona, který už běží od začátku února 1998 i v našich kinech a může se pochlubit 4 zlatými glóby a 11 Oscary.

Titan - předtucha nabo náhoda?

Ještě mi dovolte se vrátit na přelom 19. a 20. století. V roce 1898 vydal málo známý autor delší povídku, v níž líčil srážku fiktivní lodi Titan s obrovským ledovcem. Kniha s názvem Marnost bohužel nezískala větší ohlas. Podobnost se ztroskotáním Titanicu je velmi nápadná. Teprve po skáze Titanicu tato kniha vešla ve známost jako úkaz pozoruhodné předtuchy.

Tabulka hrubého srovnání lodí Titan a Titanic:

zdroj: besty.blog.cz

TITAN

Titanic

Titanic, osobní parník patřící společnosti White Star Line, jehož ztroskotání v noci ze 14. na 15.4.1912 je jednou z nejznámějších námořních katastrof.

Zrod Titanicu sahá do roku 1907, kdy vedení společnosti White Star Line rozhodlo o stavbě tří lodí - Olympic, Titanic a Gigantic, které smetou konkurenci z povrchu moří.

Lodě Titanic (vpravo) a Olympic v Belfastu

Místem zrodu Titanicu byl dok loděnice firmy Harland & Wolff, v Belfastu, kde byl 31.3.1909 položen kýl budoucí lodi, spuštěn na vodu byl Titanic dne 31.5.1911 a po dokončení prošel 2.4.1912 úspěšně zkouškami prováděnými úředníky ministerstva obchodu. Poté vyplul Titanic na několikahodinovou plavbu Irským mořem, při níž byla vyzkoušena funkčnost jeho přístrojů a zařízení.

Několik dní poté, 10.4. vyplul Titanic na svou první pravidelnou plavbu na lince Southampton - New York s 1300 cestujícími a 900 členy posádky pod vedením kapitána E.J.Smitha na palubě. Jedním z cestujících byl i generální ředitel společnosti White Star Line Joseph Bruce Ismay. Situaci před vyplutím zkomplikovala stávka horníků a nedostatek uhlí v jejím důsledku. Společnost White Star Line situaci vyřešila zrušením plaveb svých parníků Oceanic a Adriatic a přemístěním jejich zásoby uhlí do bunkrů Titanicu. V důsledku zrušení plavby těchto ledí použilo mnoho jejich pasažérů k cestě přes Atlantik parník Titanic. Vyplutí Titanicu provázela nepříjemná událost, při níž téměř došlo ke kolizi s parníkem New York. Při proplouvání Titanicu v jeho blízkosti způsobila obrovská síla jeho tupu zpřetrhání lan, kterými byl New York uvázán k molu a parník se začal zádí nebezpečně přibližovat k trupu proplouvajícího Titanicu, který ho minul o několik desítek centimetrů.

Titanic se téměř srazil s parníkem New York, remorkér se snaží New York odtáhnout

Poté loď vyplula z přístavu Southampton a vplula podél pobřeží ostrova Wight do vod kanálu La Manche. V této době došlo k další událost, která měla vliv na další osud Titanicu. Námořník George Symons zjistil, že ve vybavení pozorovacího stanoviště na předním stožáru chybí dalekohledy. Oznánil tuto skutečnost svým nadřízeným, přesto však nebyla zjednána náprava.

Na moři poblíž francouzského přístavu Cherbourg se Titanic setkal se zásobovacími loděmi společnosti White Star Line Nomadic a Traffic, které přivezly další cestující a vaky s poštou. Poté pokračovala plavba Titanicu kolem Cornwallského poloostrova k pobřeží Irska, kde v přístavu Queenstown, kde nalodil další poštu a pasažéry. V této chvíli se na palubě Titanicu nacházelo 2 201 osob.

Titanic vyplouvá z Queenstownu na svou první a poslední plavbu

Poté se Titanic vydal na plavbu podél jižního pobřeží Irska na Atlantik směrem do New Yorku. Kapitán Smith i generální ředitel doufali, že Titanic na své panenské cestě přes Atlantik dosáhne rekordního času a získá modrou stuhu. V průběhu plavby dorazilo na Titanic několik vzkazů od lodí plujících v blízkosti Velkých Newfoundlandských lavic upozorňujících na výskyt velkého množství plovoucích ledovců. Trasa Titanicu však dle výpočtů vedla jižněji. V neděli 14. dubna situace vyhlížela podstatně vážněji. Již v devět hodin ráno přišla depeše od Cunardovy lodi Caronia: "Kapitánovi Titaniku. Parníky směřující na západ hlásí 12. dubna velké i malé ledové hory a ledové pole v oblasti 42 stupňů severní šířky a 49 až 51 stupňů západní délky. S pozdravem Baar." V době, kdy toto varování přišlo, pozice Titaniku byla 43 stupně 35 minut severní šířky a 43 stupně 50 minut západní délky.

Blížila se třiadvacátá hodina, když hlídka na "vraním hnízdě" zpozorovala mlžný opar, do kterého Titanic po chvíli vplul. Mlha znamenala podstatné snížení možnosti zpozorovat včas ledovec plující v dráze lodi. Ve 23 hodin 39minut zahlédla hlídka před sebou na temné hladině oceánu stín. "Před námi je led."Hlídka oznámila výskyt ledu v dráze Titanicu na můstek prvnímu důstojníkovi Murdochovi, který měl v té době službu. Murdoch okamžitě vydal příkaz pro kormidelníka: "Docela vpravo!" a signalizoval do strojovny příkaz: "Plnou silou zpět!" Parník narazil na kru pravým bokem přídě a ta rozervala jeho trup těsně nad dvojitým dnem v délce 100 metrů, což znamenalo, že bylo proraženo prvních 6 vodotěsných komor. Protože přepážky nebyly vodotěsně napojeny na paluby, bylo jasné, co se stane - ztěžklá příď se bude nořit do vody, až se přední komory zaplní a ponoří natolik, že se voda přelije přes hranu vodotěsné přepážky číslo 6 do sedmé komory. A pak do osmé, deváté... V 00:05 vydal kapitán lodi rozkaz spustit záchranné čluny a o deset minut později vyslal radista Phillips do éteru první signál CQD, který byl zachycen na lodi Carpathia, která vyplula Titanicu na pomoc. Asi 10 mil od Titaniku, se nacházela neznámá loď, která patrně stála přes noc v ledovém poli. Nezareagovala však na signály. Spouštění záchranných člunů se na Titaniku neobešlo bez potíží - kromě několika technických problémů, které se nakonec podařilo překonat, byly navíc spouštěny na hladinu ne zcela naplněné. Předpokládalo se, že budou doplněny ženami z nižších palub, nebo že po potopení lodi sesbírají část trosečníků, ale první naděje se nenaplnila a kapitánův rozkaz zůstat poblíž lodi čluny ignorovaly pro obavu z víru. Pro nedostatek času, výcviku posádky a zvyšující se náklon lodi se nepodařilo včas spustit skládací čluny. Zachránilo se tak 706 cestujících a členů posádky.

Ve 2:20 hod. zmizel Titanic v hlubinách. Na hladině plavaly různé trosky, mezi mimiž bojovali o život stovky mužů, žen a dětí. Byl to marný boj, jak minuty ubíhaly, všichni tito nešťastníci pomalu ztráceli v mrazivé vodě síly, ledový chlad prostupoval jejich těla a jeden za druhým umírali. Když ve čtyři hodiny připlula na místo potopení Titanicu Carpathia byli již všichni z 1500 lidí, na které se nedostalo místo v záchranných člunech mrtvi.

Více než tři čtvrtě století uplynulo od chvíle,kdy se v mrazivé noci ze 14. na 15.Dubna 1912 jižně od ostrova Nový Foundland potopil po srážce s plovoucím ledovcem obrivitý TITANIC,největší a nejluxusnější loď té doby,tehdy zahynulo1500 cestujících a členů posádky.